Honza
Honza si prošel Nigredem – totálním rozpadem dosavadního obrazu sebe sama. Ve chvíli, kdy si uvědomil, že ve vztahu opakuje přesně ty vzorce žárlivosti, kontroly a potřeby vlastnit, které mu dříve samotnému ubližovaly, přišel dvoudenní blackout a úplné psychické zhroucení. Probudil se ve střepech a hlíně z rozbitých květináčů. Bez pomoci druhých pak začal svou osobnost znovu skládat a hledat způsob, jak přijmout všechny její části.
Otevřeně mluví o sadistických představách, které ho provázejí od dětství, o svém útěku do vnitřního světa i o hranici mezi tím, co si člověk může představovat, a tím, co smí skutečně udělat. Jak daleko lze posouvat hranici mezi bolestí a rozkoší? A proč Honza odmítá běžné škatulky, jako jsou dominantní a submisivní role?
Rozhovor se dotýká také rozdílu mezi fantazií a imaginací, svobody, společenských norem, odpuštění i hledání vlastní celistvosti. Je to neobvykle osobní a hodně otevřená epizoda, která je především hodně na zamyšlení – nad tím, co nás utváří, co ovlivňuje naše touhy a zda skutečně žijeme podle sebe.
